Pestrost jako lék na lenost

Pokud raději posloucháte, můžete si článek pustit:

Nedávno se mi má kamarádka svěřila:

„Znovu jsem se zapálila do něčeho, co do dvou týdnů uhaslo a nedělám nic.“

Uvědomila jsem si, že následování naší chutě dělat něco, co nás bude naplňovat, není jen tak. Chce to skutečné odhodlání, které nám bude pomáhat překonávat překážky na cestě.

Pár dní na to se mě zeptala jedna známá: „Jak ses vlastně dostala ke sklu?“

A začalo vyprávění, které se mi neustále propojovalo se zamyšlením nad tím, jak jsem na té cestě vydržela.

Když jsem dokončila střední školu, šla jsem na pomaturitní studium angličtiny do Prahy, a i když se mi mí rodiče snažili pomoci, jak mohli, bylo to pro mne finančně velmi náročné. Náročné utáhnout bydlení, mít co jíst, zaplatit soukromou školu, mít jízdenku na metro… Začal kolotoč. Spát jsem chodila okolo osmé, ve tři hodiny ráno jsem vstávala do práce (doplňovala jsem zboží v Carrefouru), po práci do školy, najíst se, spát, vstávat.

Byla jsem odhodlaná najít si práci, kde by byla chvilka i na učení, a já byla dostatečně ohodnocená. A když už se zdálo, že ji mám (měla jsem se starat o poštu v jedné nemocnici a dělat drobnou administraci), dokonce jsem již byla zaučená, přišlo rozhodnutí od ředitele „STOP stav příjmu nových pracovníků“.

Je zajímavé, jak nás život přesně podrží, či nepodrží tam, kde má.

Byla jsem z toho unavená. Jednou jsem seděla na lavičce v parku a rozhodla jsem se, že se školou skončím. Stejně jsem z ní nic neměla a chtělo se mi pořád spát. Ale zaplatit jsem ji musela. Každopádně v té době začal můj toulavý život, a tak trochu nicnedělání. Měla jsem všeho dost a začala upadat do deprese.

Již od 15 let jsem chodila na brigády, závodně sportovala a studovala. Byla jsem vždy ochotná pomoct, když někdo potřeboval. V 17 letech se toto mé nasazení projevilo fyzickým vyčerpáním a kolabsem, ocitla jsem se v nemocnici, a kdyby mi tenkrát byli schopni napíchnout žílu, tak na kapačkách. Můj život se mi zhroutil jak domeček z karet. Najednou bylo jasné, že snažit se být dokonalá, nefunguje a nijak mi to nepomůže. Všechny rady a představy ostatních o odpovědnosti mi byly k ničemu.

Zpět do Prahy…

Tehdy jsem potkala moudrou ženu. Ta mi otevřeně řekla, že jsem líná. Okamžitě jsem zeskenovala své pocity, které ve mne spustila, a díky tomu, že jsem náhle pochopila sama sebe, že vím, proč tomu tak je, jsem se zeptala, co s tím mohu udělat. „Najdi si něco pestrého,“ řekla. Nasměrovala mne, ukázala cestu. A v budoucnu mi ještě mnohokrát na cestě podržela.

Během dvou týdnů jsem dostala pracovní nabídku na navlékání korálků. Super, to chci zkusit. Během dalších dvou týdnů už ve mne bylo tolik nápadů na vlastní tvorbu, že jsem musela jít neodkladně dál. Nakoupit svůj vlastní materiál.

Byla jsem vyléčena z lenosti.

Jak jsem ale na té cestě vydržela?

Když se ohlédnu zpět, vidím dvě zásadní události. První se odehrála v hloubi mé duše. Dar od života, že jsem vyrůstala s kamarádkou, která ve mne v dětství probudila chuť být lepší člověk. A druhá je přesvědčivá víra „moudré ženy,“ že jdu správným směrem. Koktejl, který spolu s mou chutí realizovat své nápady, mi dává sílu po celý čas. Na druhou stranu toto už jsou vytvořené podmínky pro následování snu. To, co předcházelo, bylo mocné rozhodnutí, lépe řečeno, chtění.

Pokud totiž v sobě najdeme tu touhu, opravdové chtění změnit svůj život, události na sebe dlouho nenechají čekat a vy začnete potkávat ty správné lidi, kteří Vás na Vaší cestě budou posouvat krůček po krůčku ke splnění Vašeho snu.

Jsem odhodlaná dát Vám podporu nejen na cestě za řemeslem, ale i lidskost, která počítá s tím, že se občas člověku nechce a potřebuje nějaké to nakopnutí.

Pokud Vás zajímá jak jsem se od korálků dostala k výrobě vlastních skleněných korálků „vinutých perlí“, přečtěte si pokračování v článku „překonávání překážek“  Dozvíte se např. jak jsem si koupila své první auto i když jsem neuměla řídit.

S láskou k řemeslu a člověku DA