Když mi můj kamarád sklář Miroslav Košler řekl, že sepsal příběh jeho cesty ke sklu a pravděpodobně z něho některé pasáže nikdo neotiskne, neváhala jsem ani vteřinu – nabídla jsem mu publikování příběhu (který jsem přečetla jedním dechem) na mém blogu.

Míru vřele doporučuji, pokud máte cestu do Jižních Čech, 1km od zámku Červená Lhota, můžete se s tímto profíkem setkat a něco se přiučit. Mně je velkou ctí takovému člověku být nápomocná při jeho návratu ke sklu.

Jeho příběh je místami pikantní, tak snad máte rádi pálivé:), ale hlavně je to cesta srdce, které potřebovalo hořet, a tak si přes veškeré překážky našlo cestu ke svému zdroji LÁSKY!

PŘES TYTO ODKAZY NÍŽE, SE MŮŽETE LEHKO POSOUVAT V ČLÁNKU K JEDNOTLIVÝM KAPITOLÁM, STAČÍ NA ODKAZ KLIKNOUT

1.Rozhodnutí   2.Učiliště a práce v Chlumu u Třeboně   3.Vojna   4.Zlom a změna    5.Včelnička    6.Zklamání    7.Čtrnáctiletka    8.Cesta k návratu   9.Na vlastních nohou rebela + video    10.Ohlédnutí    11.Přání    Kontakt

Jako třináctiletý školák jsem měl podle tehdejších zvyklostí začít uvažovat, kudy se vydat po základní škole, o čemž jsem tenkrát neměl vůbec představu.

   Vycházelo se tehdy z osmé třídy a mně bylo na konci osmičky čerstvých čtrnáct. Během školního roku probíhaly náborové akce. Všiml jsem si letáku sklářského učiliště v Chlumu u Třeboně a výhod tam uvedených, včetně slibované zvýhodněné vojenské základní služby na tzv. „pět metrů“.

Vzpomínám na první návštěvu sklářského areálu, kterou se mnou absolvovali rodiče. Nejvíc mi v paměti zůstala návštěva hutního provozu. Tvarování roztavené svítící hmoty. Na píšťalách otáčející se oranžové koule, zvětšující svůj objem často i vysoko nad hlavou skláře.

Na učňovské dílně mi mistr Vařejčka půjčil píšťalu do rukou a nechal vyfouknout skleněnou kuličku. „Ty už jsi to někdy dělal?“ ptal se a já byl potěšen. Bylo rozhodnuto. „Jdu na skláře do Chluma!“

Chlumecká huť. Polovina 80let.

Do sklářského učiliště jsem nastoupil v září 1983.

Doba učení byla 40 měsíců, což v praxi znamenalo 3 ročníky plus dobu do konce kalendářního roku, kdy proběhly závěrečné zkoušky.

Foto Chlumecká sklárna. Foceno ze střechy učiliště.

S tím, že onen „půlrok“ byl učeň již v provozu v podniku, pro který se učil. V úvahu přicházely Chlum, Lenora, Kamenice – Včelnička. Nikdy jsem nebyl školní typ, ale o to víc mě bavila praxe, která vycházela v prvním ročníku pouze na jeden den v týdnu. O to zajímavější to bylo v dalších dvou letech, kdy se praxe a škola střídaly po týdnu.

Učiliště 3 ročník, tablo Miroslav Košler.

V Chlumecké sklárně se v té době vyrábělo olovnaté sklo. Větší kusy – mísy, vázy, ale hlavně kalíškovina s trhanou silou pro broušení. Od toho se také odvíjely osnovy pro praxi. Začínali jsme od píky a pomalu přicházela zručnost, Také se v každém z nás mladých utvářel vztah k řemeslu. Někdo se nadchl a nástrahy výuky procházel s vědomím, že by měl skleněnou hmotu ovládat tak, aby ho práce s ní uživila. Někdo od řemesla odešel krátce po vyučení a byli i tací, kteří to vzdali už v učilišti.

Já jsem byl jeden z těch nadšených a jelikož nám pracovní osnovy nedávaly téměř žádnou příležitost pro libovolné tvoření a kreativitu, často jsem vynechával svačiny, jen abych mohl zkoušet něco, co jsem si vymýšlel a plánoval během otravného týdne ve škole. Zkoušelo se leccos. Od slziček a kuliček na krk po barevné ryby a kytky. Učňovský mistr nám z opatrnosti neposkytl žádné tzv. obalovačky a rubíny, jimiž se do chlumeckého bezbarvého skla vnášela barva.

Proto se barevná skleněná drť sháněla různě. Sousedova skalka s barevnými skleněnými „kameny“ byla můj zdroj a on si při mém drcení téhle barevné nádhery ve starém hmoždíři se mnou, sklářským mlíčňákem, povídal o sklu a historii. Byl to totiž bývalý sklář. Starý pán Jan Havlíček pracoval kdysi před válkou někde na severu Čech jako brusič (kulič) skla, než jeho práci se sklem ukončila válka. Jeho výuční list vypadal jako velká bankovka.

Miroslav Košler, po vyučení v dílně mistra Chaloupky.

To už jsem několik měsíců pracoval v dílně mistra Chaloupky. Samozřejmě na pozici tzv. „třetináře“ pro začátečníky. Další operace na výrobku jsme si my – mlaďasové – zkoušeli vždy na posledním kusu před přestávkou. Byla to dobrá škola. Mistr Chaloupka byl přísný, ale v jádru dobrý člověk.

O to hůř se mi s ním a celou jeho dílnou loučilo, když mi na jaře 1988 přišel povolávací rozkaz a já rukoval.

Přišlo povolání na vojnu

Samozřejmě ne na oněch slibovaných „pět metrů“, ale na dva roky. U kádrového pracovníka jsem si svým „nekorektním“ postojem vysloužil nejspíše nálepku začínajícího rebela a to se nezapomíná.

I z vojny jsem se několikrát dostal domů díky sklu. Poprvé když velitel roty sháněl „typické slovenské štamprle“ na slivovici a já cestoval železnou dráhou málem přes celé Československo, přesto že bylo zrovna dvacáté výročí srpnových událostí z roku 1968 a opuštění posádky se v zásadě nepovolovalo.

Později jem pak na takové cesty byl vyslán ještě několikrát. To když vojenští páni sháněli něco pěkného do bytu, nebo bylo třeba podpořit tzv. ASUT Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Pro mne to byla skvělá možnost oddělit se na pár dnů od monotoního kasárenského „kolovrátku“ a také se podívat domů.

Přišly listopadové události 1989 a politický převrat.

Z vojny nás pustili o dva měsíce dřív a já se mohl vrátit k řemeslu. Do Chlumu jsem se ale nevrátil. Měl jsem už vyhlídnutou sklárnu ve Včelničce.

Včelí údolí – sklárna Včelnička

To hned z několika důvodů. Huť v malebném údolí na mne působila jinak, než chlumecký gigant. Byla tu jiná atmosféra. Útulnější prostředí, jednosměnný provoz a barevné sklo. Ještě jsem cítil, že zde bych se na rozdíl od Chlumu mohl u pece dříve vypracovat na pozici tzv. „pomocníka“. Tak se i stalo v podstatě ihned po příchodu na pec. Nastoupil jsem do dílny mistrů Luňáka a Kaliny.

Ocitl jsem se v jiném světě. Na vesnici, kde se všichni znají, mohl jsem dělat práci, která mě baví.

 Po práci užívat na plno života s přáteli a kamarády, které jsem z části znal už z učiliště. Jelikož tu byla stále potřeba nějakého zdokonalování se, ocitl jsem se někdy v roce 1993 dole pod „verkštatem“ na sklářské lavici na postu tzv. „podmistra“, kde jsem byl v podstatě až do posledních dnů sklářské hutě.

Pohár k obnově značky Rückl.

O době strávené ve Včelničce by se dalo psát a vyprávět velmi dlouho. Samozřejmě je všude chleba o dvou kůrkách a byly tu chvíle nahoru i dolů. Ať už v mezilidských vztazích, tak po pracovní stránce. Například když jsme dělali zakázku o jednom tvaru i několik měsíců…

V takových chvílích monotónní práce beze změny jsme vymýšleli kdejakou hloupost, jen abychom rozptýlili mysl. Často i na úkor tzv. „zadáků“. Lidí, kteří se starali o formu a odnášeli sklo do chladící pece. Z odstupem času vidím, že to s námi „huťáky“ neměli občas lehké.

Zpětně si vybavuji, jaký měl prostor kolem pece až magický nádech. Nejvíce snad ve chvílích, kdy ráno ještě před rozbřeskem došlo k výpadku proudu. Osvětlení haly zhaslo a hukot hořáků v peci utichl. Do tmy tiše svítily jen žhnoucí otvory pece a prostorem se pohybovaly větší či menší „světlušky“ na píšťalách sklářů.

V době, kdy získal sklárnu zpět potomek původních majitelů pan Rückl, panovala velká euforie. Byli jsme plni očekávání, co vše zajímavého se bude v budoucnu dít a ze skla tvořit. Pamatuji se, že jsem na toto téma s panem majitelem nejednou hovořil. I u sklenky v místní hospůdce. Sklárna nabírala nové lidi.

Na píšťale skleněný čert, při mikulášské akci pro rodiny sklářů.

Byly chvíle, že jsme se my „hutští“ nemohli vejít do prostor kolem pece a sklo se foukalo i na dřevěných schodech k „verkštatu“. Pořádaly se sportovní akce s jinými sklářskými podniky, zájezdy, vánoční akce pro rodiny sklářů přímo v huti.

Tento stav však pomalu, ale jistě mizel a lidé v podniku měli za několik let možnost ochutnat trpkost deziluze.

Polistopadový vývoj nám ukázal, jak má v praxi u nás v Čechách fungovat tzv. tržní ekonomika a ruka volného trhu. Ve skutečnosti ring bez provazů, kde je dovoleno všechno. Sklárnu měli v rukou náhle jiní lidé, kterým pramálo záleželo na sklářích, kteří tu léta tvořili. Na lidech, kteří se celý život zdokonalují v úžasné profesi, kterou naši předkové dotáhli na velmi vysokou úroveň a že na nás hleděl celý svět s obdivem.

Když po prvním uzavření a po několikaměsíčním znovuotevření sklárny…

..nastoupili někteří skláři včetně mě znovu do hutě, nečekalo je nic jiného, než práce s těmi samými lidmi ve vedení a po několik měsíců bez jediné koruny odměny. Nemohlo přijít nic jiného než konec. Po poslední směně, kterou jsem ve Včelničce odpracoval (myslím někdy v lednu 2004), jsme se s huťskými a s tehdejším huťmistrem Tancmanem, který vytvářel trapnou roli poskoka majitelů, sešli k poradě, co bude dál…

Navrhl jsem, že druhý den ráno sice přijdeme do práce jako každý den, ale nezačneme dělat do té doby, dokud nedostaneme alespoň část odměny, která nám byla slibována doslova každý den! Věc byla mlčky odsouhlasena. Druhý den ráno jsme na lavičce u pece zůstali ze všech sklářů sedět myslím jenom tři. Revolta ani výplata se nekonala. Ten den jsem odcházel s pocitem, že to je asi můj nejhorší den strávený ve sklárně a jeden z nejhorších v mém životě.

Zklamání. Jednak z toho, co se stalo, ale bohužel i z lidí kolem mě. Ti, co zůstali, dostávali prý odměnu formou nějaké té bankovky do „kapsy u monterek“. Ovšem jen několik dnů, než je nadobro vyhodili z práce. Mimochodem, nebyl jsem v té době sám, kdo měl také doma malé děti a ženu na mateřské.

Tato kapitola o mém profesním putování nekončí věru vesele a pravděpodobně ji nikdo neotiskne. Dnes už ze zpětného pohledu nemám tak hořký pocit, jako dříve. Jen je v něm trochu nostalgie, trpkosti a lehkého pousmání. Přesto si myslím, že by se měl člověk snažit nazývat věci pravými jmény a nenechat se vmanipulovat do jakési překroucené korektnosti a zaobalovat průšvihy, které se tu staly.

Je v tom kus duševní hygieny. Myslím si, že dnes mám zkušenosti, věk i právo na to, abych ze svého pohledu pojmenovával prožité věci tak, jak je vidím já. Včelnička byla moje sklářská domovina a ve mně zůstane už asi napořád. Zůstali dobří přátelé, se kterými jsem stále v kontaktu. Někteří však už na naše sklářské putování hledí se shovívavým úsměvem, z té druhé strany břehu řeky nazývané život.

Náhodné setkání s původním majitelem sklárny Včelnička, p. Rücklem, r.2018 s mou novou putovní sklárnou na výrobu skleněných figurek.

Čas od uzavření sklárny ve Včelničce, tedy od roku 2004 po rok 2017, by se dal nazvat obdobím čtrnáctiletého profesního putování.

Ještě v témže roce 2004 jsem dostal nabídku k pracovní stáži v norské sklárně Hadeland Glasswerk, kde již nějakou dobu působil jeden z mých spolužáků z učiliště.

Sklárna Hadeland Glasswerk v Norském Jevnakeru.

Byla to zajímavá půlroční zkušenost s tamní technologií, s pracovními postupy, druhem sortimentu i s tamními skláři. Poté ještě následovala asi roční práce v Janštejnské huti, kde se vyrábělo osvětlovací sklo. To už ale bylo na hony vzdáleno od práce, pro kterou jsme se vyučili.

Dále už jsem hledal v jiných profesích, kde zkušenosti se sklářinou byly úplně pasé. Vystřídalo se pár oborů. Od práce na pile, přes lisaře, kotelnika, leštiče kovových povrchů, až po prodavače zahradní techniky. Tu propouštěli, jinde jsem odešel sám. Pocit „pracovní domoviny“ se nikde neozval.

Mezitím proběhlo několik pracovně přátelských výletů do sklárny pana Svobody v Karlově u Žďáru nad Sázavou, později i do nově otevřeného sklářského studia v areálu hotelového komplexu „Hroch“ v sousedních Škrdlovicích. Sklo lákalo stále. 

V roce 2017 už jsem byl nějakou dobu v kontaktu s panem Effmertem z Hrdějovic.

Človíčkem nadšeným pro sklo, který na trati mezi Českými Budějovicemi a Hlubokou nad Vltavou vybudoval menší sklářské studio. Budova ve tvaru kaple, kde se příležitostně tavilo a foukalo sklo.

Krom jiného se v tomto místě začal věnovat i práci na sklářském kahanu. To byla ta inspirace a impuls k tomu, aby se kahan a věci spojené s prací na něm objevily u mne doma. Zprvu jen pro zábavu a pro radost.

K dispozici je spoustu barevných odstínů v podobě skleněných prutů určených pro tuto práci, ať už naší nebo cizí výroby.

Sklovina se ohřívá v plamenu, kde je teplota kolem 2000 stupňů. Jako palivo se používá čistý propan smíchaný s kyslíkem. Vzniká plamen, který se reguluje dle potřeby a ohřev probíhá jak v jeho centru, tak na okrajích, podle typu výrobku a fáze tvarování.

Skleněné figurky sládků – Zakázka pro bývalého skláře a nyní sládka pivovaru Nová Bystřice

Jako živnostník se věnuji naplno sklářině od roku 2018. Moje činnost se skládá z části z různých výjezdů.

Se sklářskou dílnou v Praze v muzeu

Jde o místa, kde práci se sklem předvádím, nebo tvořím přímo s lidmi. Ať už jde o řemeslné trhy, akce zaměřené na kreativitu, soukromé akce nebo tvoření s dětmi přímo na základních školách v rámci výtvarné výchovy a jiných aktivit.

Dále pak práce na zakázku. Tahle činnost bývá zpravidla velmi zajímavá a často představuje velkou výzvu. Jsou to věci, do kterých bych se pro jejich náročnost běžně nepouštěl nebo by mne ani nenapadly. Je to impuls od lidí, kteří mají rádi sklo.

Jsou to například různé způsoby ztvárnění znamení zvěrokruhu, kadeřnické nůžky, pohádkové postavy, symbol fotbalového klubu, postava muzikanta i s bubnem, pán s cylindrem a ve fraku pro ochotnický spolek, cyklisté s bicykly nebo betlém, který máte možnost spatřit mezi jinými betlémy v muzeu Jindřichova Hradce.

Betlém vytaven v Jindřichově Hradci

skleněné figurky, cyklisti

Má pieta skláře

Jelikož bydlím v obci Vícemil nedaleko zámku Červená Lhota, často se tu zastaví cyklisté nebo prostě výleťáci jedoucí okolo. Dílnu mám uzpůsobenou tak, aby se zde dalo i posedět a dopřát si občerstvení. Mám v plánu zde do budoucna pořádat i kurzy výroby tzv. „vinutých perel“. To bývá pro účastníky zajímavé. Během jednoho nebo dvoudenního samostatného tvoření jsou schopni vyrobit korálek, za který se nemusí stydět.

Bohužel v této době, kdy se píše dubnové datum roku 2020, nám sklářům osud opět nepřeje. Virová epidemie a opatření s ní spojená nás víceméně odstavují od práce a hlavně od příjmů.

A protože vše zlé je k něčemu dobré, je teď vhodné období pro vylepšování a rozšíření dílny.

Sklářská pec, ručně zhotovená dlaždice zdobící podlahu v dílně.

Na tom se také intenzívně pracuje s přesvědčením, že návštěvníci a přátelé skleněné krásy, kteří do dílny v doufejme dohledné době zavítají, budou příjemně překvapeni. Jak rozšířenými prostory, tak i rozšířenou a vylepšenou prezentací výrobků.

Uvidí zde z části skleněné šperky, ale hlavně dekorační předměty. Od různých předmětů pro štěstí přes minirepliky rostlin a zvířat. Výrobky jsou z velké části nafoceny na mém facebookovém  profilu  KORZAR- GLASS.  Nahlédnout pod ruce mi můžete na Youtube kanálu pod názvem Miroslav Košler, video si můžete pustit hned:

Bylo to několik let po výhasu, kdy jsem s rodinou projížděl Včelničkou kolem uzavřené hutě.

Vzpomněl jsem si na svého dědečka, který tu před druhou sv. válkou také pracoval. Prolétlo mi hlavou, co by si asi pan Jiří Kouba z nedalekého Mirotína pomyslel při pohledu na opuštěnou budovu ve středu „Včelího údolí“.

U křížku, nad Včelím údolím

Ještě jeden pohled na huť z místa, kde se ve Včelničce říká „U křížku“ a moje poznámka směrem k synovi: „Tak to vidíš, tam jsme mohli dělat spolu…“ „Ty to ještě nevíš, tati, ale my to sklo jednou spolu dělat budeme!“ přišla odpověď od tenkrát asi desetiletého kluka ze zadní sedačky auta. Přišla pohotově a přirozeně. Ta věta vyzněla jako impuls „odjinud“ a já ji po léta nosím u sebe.

Se synem v Tatrách, r. 2008

Miroslav Košler se synem a dcerou, r. 2020.

Nám lidem okolo skla nezbývá, než se snažit a doufat v to, že naše po léta získávané vědomosti a dovednosti nevyjdou nazmar a budeme je mít komu předat.

Že české sklářství třeba nepozvedneme, ale alespoň podržíme a pohladíme. K tomu nám dopomáhej Bůh a vy, lidé, kterým česká skleněná krása zůstala v srdci.

Souřadnice GPS  49°15’47.298″N 14°53’34.011″E

Pokud Vás příběh a práce Míry zaujala, můžete ho podpořit sdílením tohoto článku na Facebooku :)