Překonávání překážek

Jak to bylo s nákupem mého prvního sklářského vybavení, aneb jakým autem jsem ho přivezla (když jsem neuměla řídit).

Při studiích na střední, občas nebylo na autobus. A tak jsem se naučila stopovat. Výhod to mělo dost, byla jsem všude rychleji než autobus a k tomu zadarmo. V době kdy jsem se rozhodla vyrábět si skleněné korálky sama, jsem se již 2 roky živila výrobou bižutérie.

Byla jsem v Jablonci nad Nisou, batoh plný korálků, naštvaná že zas stopuju. Slíbila jsem si totiž že tentokrát si nechám na autobus. Nikdy jsem těm korálkům neodolala.

Naproti přes silnici byl autobazar. Nebylo příliš příznivé počasí a pána v bazaru nějak evokovala má přítomnost na silnici s palcem nahoru. Zval mne na čaj. Moc se mi nechtělo, až po nabídce že mi prodá auto za pár šupů, mne nalákal.

A skutečně. Dohodl se obchod. Jeho známý, starší pán, prodával Škodu 105. Byla starší než já-). Za cenu kterou jsem si mohla dovolit. 3000 Kč. Asi o 3 týdny později jsem si pro auto jela. Do dnes nechápu jak ten pán po 2 m mé jízdy zjistil že neumím řídit-). Řidičák jsem sice již pár let měla, co naplat, to Vás řídit nenaučí.

Každopádně byl odhodlán mi auto prodat až po tom co mě to naučí. Tři dny se mnou jezdil okolo Tanvaldu, kde žil a vyprávěl jednu historku za druhou. Byl to pamětník. Oči jsem měla neustále plné slz dojetí.

Finance přesně rozpočítané. Tento nečekaný výdaj za benzín, snížil cenu auta na 1500 Kč. Tomuto pánovi jsem neskonale vděčná za vše co pro mne udělal, převedl mě totiž tam kde jsem potřebovala být. Má cesta k soběstačnosti začala.